Jdi na obsah Jdi na menu
 


        Žlutomodrý fotbalový sen se už několikrát rozplynul

 

STARÁ DROŽĎÁRNA často praskala pod náporem diváků ve švech.

Obrazek

 

Pohled na tabulku Gambrinus ligy je pro příznivce žlutomodrých v polovině sezóny radostný, vždyť jejich miláčci přezimují na vedoucí příčce. Fandové Plíškových hochů je už vidí s pohárem pro mistra ligy nad hlavou. Jak to vypadalo v minulosti, když teplické mužstvo bylo v polovině soutěže na předních příčkách tabulky? Jak nakonec dobře rozjeté sezóny dopadly?

Krutá padesátá léta                 Logo, které hráči Sokolu Ingstav  Teplice  nosili na prsou v roce 1952. Obrazek

 V roce 1952, stejně jako nyní, se Teplice po půlce ligy vyhřívaly na prvním místě tabulky. Sloveso „vyhřívaly“ je na místě, neboť se tehdy hrálo v obráceném gardu a polovina soutěže končila v červnu. V Teplicích prohrála Sparta i NV Bratislava – týmy, se kterými se klub trenéra Rudolfa Krčila pral o ligový titul. V podzimní části soutěže žlutomodří, kteří tehdy reprezentovali lázeňské město coby Sokol Ingstav Teplice, své vedoucí postavení neudrželi. Dostaly se před ně právě výše zmíněné týmy. Přesto bylo konečné třetí místo skvělým úspěchem. Do hledišť prvoligových stadionů se tehdy hrnuly neuvěřitelné návštěvy, například derby Ústí nad Labem – Teplice vidělo v krajské metropoli 18 tisíc hlav. Pro zajímavost, hosté tehdy vyhráli 4:2. Absolutní divácký rekord soutěže ale padl na Spartě, kam na Teplice přišlo 30 tisíc natěšených fanoušků. Viděli vítězství Sparty v poměru 2:0, ale i výborný výkon Ingstavu. Připomeňme si některá jména, která tehdy pozvedla slávu Teplic; Havlíček, Říha, Chobot, Vlk, Bílý…kdo z pamětníků přidá další? Paradoxem i po více než padesáti letech zůstává to, co se po úspěšném roce 1952 s Teplicemi stalo. Vinou nesmyslné reorganizace nejvyšší soutěže jsou přeřazeny do nižší soutěže, nahrazuje je Tatran Prešov. 

Domácí tvrzí k ligovému bronzu 

MELICHAR, STRATIL, KOUBEK. Trio opor Sklo Unionu na začátku 70. let.Obrazek

Na podzim 1970 předváděl a parta okolo Koubka, Stratila, Vítů, Melichara, Findejse nebo Sedláčka velmi dobré výkony a v podzimní tabulce jí patřilo čtvrté místo s pětibodovým odstupem od vedoucí Trnavy. Přes poměrně úzký hráčský kádr pokračovali borci z Drožďárny ve výborných představeních i na jaře a nakonec z toho bylo třetí místo a účast v premiérovém ročníku Poháru UEFA. Dobře připravený tým trenéra Josefa Forejta končí jen bod za druhými VSS Košice. Na Trnavu v konečném součtu ztrácí pět bodů. Starý stadion s kapacitou 18 tisíc míst byl tehdy divákům malý. Jak by také ne, Teplice doma za celou sezonu ani jednou neprohrály. Ba co ví, doma inkasovaly pouze pět gólů! Bilance ze hřišť soupeřů je ale tristní, pouhé dvě vítězství. I proto tehdy Teplice nezískaly titul mistra Československa. A jak „Forejtovci“ dopadli v poháru UEFA?

ObrazekV září 1971 vypadli hned v prvním kole s polským Zaglebie Walbrzych, když doma prohráli venku 0:1 a doma 2:3. Zajímavostí ligového ročníku 1970/1971 je udílení čokoládového míče nejlepšímu střelci kola a také to, že Teplice získaly v této sezoně nejvyšší počet bodů v systému „dva body za vítězství“.                                 BRONZOVÝ TÝM. Sklo Union Teplice v roce  1970 po    příchodu  trenéra Josefa Forejta.

Jako vejce vejci 

Za tři roky už perspektivní tým dospěl a fanoušci od něj logicky očekávali útok na nejvyšší příčky. Podzimní část ročníku 1974/1975 byla vyrovnaná a bodové rozdíly mezi týmy byly minimální. Teplice nepředváděly bůhvíjaký fotbal, přesto se zásluhou několika pozoruhodných výsledků vyšvihly na druhé místo se ztrátou pouhých dvou bodů na vedoucí Slovan Bratislava. Není bez zajímavosti, že stejně jako v letošní sezóně, i před pětatřiceti lety vítězili žlutomodří díky výborným druhým poločasům. Nebylo to sice s nimi tak horké, jako v součastnosti, i tak ale právě ony často rozhodovaly. Taktická vyzrálost, kterou má tentokrát „na svědomí“ trenér Antonín Rýgr, přivádí soupeře k zoufalství. Optimisté předpovídali, že tepličtí na jaře zaútočí na první příčku, leč skutečnost byla jiná. Mužstvo na jaře marně hledalo formu a nakonec se propadlo až na sedmé místo. Zklamání příznivců bylo veliké. Kde hledat příčinu? Mužstvo prý bylo příliš spokojené. Trenéři do něj zařadili na jaře hodně nových tváří, což nedělalo dobrotu. Teplice v odvetné části osmkrát remizovaly, což i při dvoubodovém systému za vítězství bylo zhoubné. Nikdo se pak už nemůže divit, že počet remíz, které Bičovský & spol. získali, byl dlouhou dobu v teplické historii provoligových sezon nejvyšším. 

JIŘÍ SEDLÁČEK prožil v Teplicích více než patnáct let, během nichž vychytal 119 zápasů s čistým kontem.

Obrazek
V následující sezóně 1975/1976 vyrovnanost týmů v lize ještě vzrostla. Teplice přezimovaly po špatném startu na šestém místě, ale opět jen s dvoubodovou ztrátou na prvního. Opět se vyrojily myšlenky na pocty nejvyšší. Začátek jarní části dával optimistickým prognózám za pravdu. Žlutomodří stoupali v tabulce, až po 22. kole se dostali na samý vrchol. Příznivci snili o účasti v Poháru mistrů, ale konec ligy byl jako ze špatné pohádky. Tepličtí hráči se začali strachovat o úspěch, venku prohrávali zápas za zápasem a nakonec skončili až pátí. V posledním kole inkasovali na Julisce od Dukly šest gólů. Dárku v podobě ligového titulu, který by ke třicátému výročí založení klubu byl tím nejkrásnějším prezentem, se Teplice nedočkaly a na dlouhých dvacet let musely čekat na podobnou šanci. Za dva roky totiž nejvyšší československou soutěž poprvé opustily. Sice se do ní později ještě dvakrát vrátili, nová éra žlutomodrého fotbalu se začala psát až v polovině devadesátých let. 

Historicky nejúspěšnější sezóna

V sezóně 1998/1999, kterou už prožívala současná generace fanoušků, to vypadalo skvěle již po podzimní části, přestože odstartovala na zrenovovaných Stínadlech nečekanou domácí porážkou s nováčkem soutěže z Blšan (1:3). Vynikající výkony ale poté vynesly Teplice na několik kol do čela tabulky a po půlce soutěže byli žlutomodří druzí za Spartou jen o skóre. Z podzimních zápasů si fanoušci po letech vybaví především domácí utkání se Spartou (1:1), při kterém se po dlouhé době opět rozsvítily nad stadionem reflektory. Památná je také porážka ve starém Edenu se Slavií, jíž sledovaly v hledišti více než dvě tisícovky Tepličanů. Na jaře svěřenci trenéra Josefa Pešiceho, mezi nimiž hráli prim Verbíř, Bílek, Divecký nebo Řízek, nepolevili. Zvládli i několik klíčových utkání, včetně toho nejdůležitějšího, který byl na programu 22. května 1999. Bezmála dvaceti tisíci diváky napěchovaná Stínadla sledovala přímou bitvu o druhé místo, ke které přijela Hřebíkova Slavia. Teplice vyhrály první poločas 3:1 a v tom druhém už slavné vítězství bezpečně uhlídaly. Ovace mohly naplno propuknout, žlutomodří se stali vicemistrem České republiky a na podzim pak vstoupili i do pohárové Evropy, ve které svedli slavné bitvy s Borussií Dortmund, Ferencvarosem Budapešť a Realem Mallorcou. 

Obrazek

 

RADEK DIVECKÝ byl jednou z ústředních postav stříbrné sezóny 1998/1999. Po utkání se Slavií takto řádil při divoké jízdě autobusu městem.

Jarní vystřízlivění 

Výbornou podzimní část soutěže zaznamenaly Teplice i v sezóně 2000/2001. Kormidla se tehdy chopil ambiciózní trenér Petr Rada a vedl si velmi dobře. Přezimování na druhé příčce tabulky bylo příjemné, byť odstup za vedoucí Spartou byl veliký. Zdálo se, že účast v jednom z evropských pohárů nemůže teplické mužstvo minout. Zoufalé výsledky na jaře, které nečekal snad ani ten největší pesimista, znamenaly sešup až na konečné deváté místo a sen o evropských soutěžích se rozplynul. Výkonnostní pád neustál ani náročný trenér Petr Rada. Důvodem ale nebyly pouze špatné výsledky, ale i Radovo nepříliš diplomatické chování. Mužstvo převzal Michal Bílek (jaký paradox – nedávný a současný trenér české reprezentace), ani ten ale nedokázal vrátit na Stínadla ztracenou pohodu. 

Sezóna 2002/2003 nezačal vůbec dobře. Po zářijové prohře v Liberci (6. kolo, mužstvo mělo tou dobou na kontě už čtyři porážky) vystřídal Františka Cipra na trenérské lavičce „Franz“ Straka. Teplice dokonale nabudil a po podzimu už byl tým třetí. Bronzový stupínek byl lákavou pozvánkou na jarní ligové boje. Účast v evropských pohárech nevisela vysoko. Žlutomodrým ale jarní část opět příliš nevyšla. Na vině bylo několik zbytečných výpadků. Jakoby se Strakovi svěřenci soustředili spíše na domácí pohár. Ten také na jaře vyhráli, když na Strahově porazili Jablonec Hunalovou brankou 1:0. 

Ani Mareček to nedokázal 

Podzim 2004 začal vítězstvím na půdě mistra republiky – Baník Ostrava před televizními kamerami senzačně padl s Teplicemi 1:2. Na lavičce Severočechů seděl neznámý Vlastislav Mareček, kterému při příchodu na Stínadla málokdo věřil. Po podzimu byl se svým týmem druhý, když třináct kol za sebou neprohrál. Ztráta za vedoucí Spartou byla devítibodová, cílem tak bylo spíše druhé místo uhájit, než bojovat o ligový titul. V jarních bojích to vypadalo, že žlutomodří stříbrnou příčku s ním spojenou účast v předkole Ligy mistrů uhájí, ve 28. kole ale Teplice doma prohrály s Libercem 0:2 a z druhé příčky se nakonec radovala pražská Slavia. 

Také sezóna 2005/2006 se nesla ve znamení dobrých podzimních výsledků. Mužstvo přezimovalo na druhém místě s pětibodovým odstupem na Liberec a zdálo se, že tentokrát by to přece jen mohlo vyjít. Vše zhatilo neobvykle velké množství nerozhodných výsledků, které v konečném účtování znamenaly bramborovou medaili a účast v nepříliš populárním Poháru Intertoto. Jen pro zajímavost – Marečkův tým ze třiceti zápasů rovných 16 zremizoval, více než polovinu! Na druhou Mladou Boleslav pak v závěrečném bilancování ztrácel pouhé dva body…Nikdo však teplickým příznivcům ani po letech nevymluví, že závěrečné kolo bylo pouze výsměchem Pierrovi de Coubertinovi, ctiteli fair play. 


Obrazek
VLASTISLAV MAREČEK. Fotbalový fanatik toužil s Teplicemi po titulu. Nedočkal se. V lednu 2007 od mužstva sám odstoupil pro vážnou nemoc. Za tři čtvrtě roku umírá. 



I po podzimu 2007 tepličtí příznivci mohli uvažovat o ligovém titulu. Mužstvo nastartovalo nový ročník výtečně, poprvé prohrálo až v 7. kole v Zlíně a po podzimu mu patřilo třetí místo za oběma pražskými S, přičemž bodová ztráta nebyla veliká. Jarní část však byla již poněkolikáté slabší a tak na tým, který po šesti letech opět koučoval Petr Rada, zbyla pouze pátá příčka. Slabou útěchou pro teplické fanoušky byly zápasy s budapešťským Honvédem v posledním ročníku Poháru Intertoto.

Žlutomodří byli, jak vidno, několikrát ve slibných pozicích v polovině ligové soutěže. Nikdy se však nepodařilo dotáhnout úsilí až na samotný vrchol. Vyjde to tentokrát? 
                                                                     10.1.2010 v Teplicích

                                                                               Váš  Daniel